pondělí 16. dubna 2018

Bouře...(Storm)

Jsem znavená, totálně znavená. Když jsi tu celý týden pro ty ostatní, cítíš jak ti den po dni, kousek po kousku ubývá energie. V pátek už ti z toho všeho třeští hlava tak, že prostě potřebuješ alespoň na chvíli vypnout. Balím pár maličkostí a foťák a jdu ven, jen tak, prostě někam pryč, načerpat tu ztracenou energii zpátky. Je ticho, pod mrakem a jen ďábel ví, jaké peklo se za pár desítek minut venku rozpoutá. Zatím je ale klid...

Volám kamarádce, probíráme to i tohle, ale ani to není pro mou žíznivou duši to pravé - potřebuji ticho, klid a jen hlasy s jarem se probouzejícího lesa. Procházím mezi stromy a zkouším něco fotit, ale ani to focení mi moc nejde, s tím minimem světla co mám k dispozici, se dobrá fotka podle mých představ prostě udělat nedá... 

Prodírám se zrovna nějakým mlázím, když v tom se setmí a někde poblíž zahřmí. V tu chvíli mně to dochází ! Na večer hlásili silné bouřky a já káča na to docela zapomněla. Jsem v pasti !!! Domů dobře tři kilometry a všude kolem jen les, paseky, louky. Jestli začne pršet, jsem v pěkným průšvihu, deštník, jak ho z báglíku vytlačil foťák, odpočívá v suchu mého auta, co je v bezpečí zaparkovaný před naším domem a o pláštěnce si můžu nechat jenom zdát. Jen z vnitřní kapsy batohu se na mně poťouchle směje parfém od Dolce&Gabbana a dávno zapomenutá rtěnka - jemně růžová...

První kapky ve mně vyvolávají paniku. Co teď ??? Do lesa, pod vysoké stromy se mi nechce a ani to mlází na okraji lesa mne přede deštěm nijak neochrání. Přidávám do kroku a rozhlížím se kolem sebe. Někde tu přece musí být nějaké stavení. Konečně !!! Na okraji lesa stojí dům, tam snad najdu azyl ! Počáteční mrholení se proměňuje v regulérní déšť a já najednou z ničeho nic stojím před domem duchů !!! Okna bez skel, místy i bez křídel, omítka jež už dávno vzala za své a střecha v úžlabích propadnutá. "Tak sem mne nedostanou ani párem volů", říkám si jen chvíli před tím, než mi zahřmí přímo za zády a já se bezhlavě řítím do nitra toho stavení...

Kapky venku rozehrávají drama a hrom stíhá hrom - venku se rozhořívá pravé peklo. Uvědomuji si, že mi dírou ve střeše kape za krk a tak chtě nechtě postupuji dál do hloubi, dávno již opuštěného, domu. Konečně, jak oči přivykají všudypřítomnému šeru, začínám trochu lépe vidět. Vpravo i vlevo okolo vstupní chodby, kdysi obytné místnosti, přede mnou vpravo schodiště do sklepa, vlevo pak schody na půdu a všude okolo to zatracený šero. Je mi zima ! Průvan v dávno nevidomých oknech je všudypřítomný - copak tu není jediná místnost se zasklenými okny ? Opatrně lezu na půdu. Možná že tam bude klid. Našlapuji na první stupeň a v rachotu dalšího hromu přeslechnu varovné zavrzání. Druhý a třetí jsou v pořádku (kolik je jim asi let ?). Čtvrtý stupeň mne ale zrazuje a s hlasitým praskotem se láme. Stojím na tom třetím stupni na jedné noze, s druhou plandající nad černou hlubinou a odřenýma rukama plnýma třísek se opírám o stupně nad ní. Zatraceně !!! Co to bylo zase za nápad - takový nerozum by napadl jen pravou blondýnu - ještě že k ní mám daleko. Jsem sebevědomá, chytrá žena ve středních letech a i když mi vlasy barvy podzimního obilí, toho času rozfoukané větrem do všech světových stran vlají všude okolo a já vypadám v tom průvanu jak nějaký čip, jako pravá blondýna si teda rozhodně nepřipadám ! Ale strach mám, a to pořádný, řekla bych, že jsem podělaná až za ušima !!! Pomalu vracím nohu o stupeň níž a poté, co se zvednu z těch zrádných schodů, sunu se rezignovaně dolů do průvanu. Co už, nějak to musím přežít !!! Schoulená v koutku dvou stěn se uklidňuji, když tu celou stavbou otřese praskot trámů na půdě. Trhnu sebou, ale nohy už mne neposlouchají - je mi všechno jedno. Mé děti zůstanou bez mámy, partner bez partnerky a bez večeře (kdo ví, co mu bude chybět víc) a jen já už budu někde tam nahoře konečně spasena...Vytahuji mobil a ve chvíli, kdy se chystám zapnout tlačítko a zavolat o pomoc, se z ničeho nic, sama od sebe rozsvítí obrazovka a v textu smsky od neznámého čísla čtu tu neuvěřitelnou větu:

"Posílám ti strážného anděla" !!!


Sedím na prahu vchodových dveří a je mi milo, milo, tak jako už dlouho ne - už vím že tu nejsem sama - je se mnou, chlad jako by zmizel, vítr se utišil a jen já s nadějí čekám, až rachot posledního zahřmění dozní někde v dáli...



































...


Tento blog vznikl na motivy skutečného PŘÍBĚHU ...


...




Žádné komentáře:

Okomentovat

Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.